Nespavostí trpí každý třetí člověk. Herec Jan Josef Lifers hovoří o nočním trápení, pomalu se otáčejících ručičkách hodin a opakujících se nočních můrách ve spánku. -Nemá smysl chodit spát, když se vám nechce spát, ale nemůžete si nechat ujít chvíli únavy, říká Liefers, který dnes učí ostatní, jak dobře spát.
Jan Josef Liefers si objednává kuřecí vývar s malou sklenicí piva, hravě mžourá přes brýle a čte z jídelního lístku historii staré berlínské instituce, kam si herci vždycky odskočili na poslední skleničku před spaním. K tématu rozhovoru se to skvěle hodí, protože herec je nyní také podcasterem. Ve dvojici s profesorem Ingo Fitzem, vedoucím Spánkového centra na berlínské klinice Charité, moderuje podcast o spánku. Liefers, který měl kdysi sám problémy se spánkem, nyní učí, jak správně spát. Jeho metody fungují.
Jak se vám dnes spalo?
Jan Josef Lifers: Děkuji, dobře. Minulá noc byla skvělá, ale předposlední noc byla taková. Moje spánková křivka je jako Saské Švýcarsko: neustálé vzestupy a pády, což je pro tělo skutečný jed.
Ložnice jsou fascinující, tajemná místa, kde se dějí zvláštní věci. Například chrápání!
Já nechrápu! Jsem velmi citlivý na světlo a zvuk, takže si dávám pozor na své okolí. Znáte ty příšerné foukače listí? Jsou to akustické mučicí nástroje! Lidé, kteří je používají, si nasazují obrovská ochranná sluchátka, jako by řídili přistávání letadla. A pak před sebou celé hodiny v bledém předjitřním světle tlačí listí. Kdyby to byly vysavače listí, pochopil bych to, ale tyhle přístroje jenom zvedají další prach, zatímco jejich obsluha stojí uprostřed toho nepořádku. Absurdní vynález, navíc zatraceně hlučný!
V šedesátých letech měl Elvis Presley zrcadlovou jeskyni vystlanou kožešinou a fotograf celebrit Cecil Beaton měl postel ve tvaru kolotoče, která mu plnila sen o věčné narozeninové oslavě. Jak by vypadala vaše dokonalá ložnice, kdybyste si ji mohli zařídit podle svých představ?
Bez omezení rozpočtu? Někteří lidé svůj prostor v ložnici oslavují. Leží v posteli celé hodiny nebo dokonce dny – s občerstvením, novinami a telefonem na dosah ruky. To já nemám. Postel používám výhradně ke spaní. Nejím v ní, nečtu si, nepracuji. Můj přístup je dost asketický: pohoda, minimalismus, žádné rozptylování. Ideální teplota? 15 stupňů. Moje žena je jiného názoru. Výsledek? Řízený dekorativní chaos.
Jedna velká peřina, nebo dvě samostatné?
Jedna velká peřina, dva krát tři metry. Problémem v mnoha vztazích je rozdílná potřeba tepla – muž se dusí a ženě je tak akorát, ale spát pod společnou peřinou, nenuceně se dotýkající nohama toho druhého, to je krása. Muž potřebuje opěrný bod i ve spánku. Ráno, jakmile vstanu, setřesu peřinu a vyvětrám ložnici. Je to krásný rituál. Člověk má hned pocit, že udělal něco konkrétního, než se přesune ke kávě, novinám a ranní toaletě.
Probouzíte se za zvuku rádia, světel nebo snad buddhistických zpěvů?
Každý den v šest hodin ráno mě budí nádherná hudba z filmu Forrest Gump na mém telefonu. Miluji ten okamžik, kdy je realita ještě mírně rozmazaná a melodie mě na chvíli přenese do toho filmového světa. Pak mám pocit, že se probouzím v modernistickém domě Alberta Freye v Palm Springs s výhledem na pohupující se palmy.
Na konci března se hodiny opět posunou dozadu, což spoustě lidí doslova leze na nervy – pokud ještě mají budíky.
Já bych se bez toho obešel. Myšlenka úspory energie byla od začátku nesmyslná. Efektivnější a užitečnější by bylo, kdyby zaměstnavatelé přizpůsobili pracovní dobu individuálnímu rytmu lidí. Z moderních studií spánku už víme, že existují „skřivani“ a „sovy“ – někteří vstávají brzy, jiní chodí spát pozdě. Je to zapsáno v genech. Víme také – a to je zcela nový výzkum – že ti, kteří chodí spát dříve, žijí déle a zdravěji než „sovy“, i když ti druzí mohou ráno spát déle. Nespavost je z velké části způsobena stresovým hormonem kortizolem. Někdo, kdo má finanční problémy, nemůže spát, ale to neznamená, že když vyhraje v loterii, bude najednou dobře spát. V naší kultuře spíme nejlépe z pátku na sobotu a nejhůře z neděle na pondělí.
Obrovskou část života trávíme v posteli. Napoleon kdysi řekl: „Osm hodin spánku za noc? To je pro blázny.“
To je nesmysl. Kromě toho se Napoleon nedožil vysokého věku a zemřel v posteli. Dnes trpí nespavostí každý třetí člověk. Nejčastějším problémem jsou potíže s usínáním a přerušovaný spánek. Jdete si lehnout v jedenáct večer, usnete, spíte čtyři hodiny, pak se probudíte a nemůžete zamhouřit oka – a víte, že ráno musíte vstávat. Je to noční můra. Počítání oveček, čtení, teplé pivo, hořčík – nic nepomáhá. Pro mnohé se prášky na spaní stávají záchranou, ale z dlouhodobého hlediska to není metoda.
Chronickou spánkovou deprivaci zažíváte už dlouho.
Začalo to postupně, asi před 16 lety. Cítila jsem, že se každé ráno probouzím víc a víc unavená, podrážděná, bez energie. Až mi nakonec energie došla úplně. Nestalo se to ze dne na den. Člověk si na to zvykne, protože musí stále pracovat. Pijete kávu, a to to jen zhoršuje. Postupně člověk ztrácí sám sebe – a s ním i spánek, náladu, chuť k pohybu. Trpí přátelé, rodina. Došlo to tak daleko, že jsem přestal otevírat poštu. Ráno jsem se nemohl holit. Stálo mě nepředstavitelné úsilí vstát, udělat i ty nejjednodušší věci. Byl jsem vyhořelý, zničený.
Co jste tehdy dělala?
Nikomu jsem o tom neřekl. Byla to velká chyba, ale nechtěl jsem nikoho zatěžovat svými „problémy“. Kdybych šla k lékaři, pravděpodobně by mi diagnostikoval profesionální vyhoření nebo depresivní epizodu. Mohla jsem jít na kliniku, chodit na terapii. Místo toho jsem se uzavřela do sebe. Rozhodl jsem se vyřešit problém sám, poslouchal jsem vědecké podcasty, přečetl tuny knih a nořil se do tématu stále hlouběji. Studovala jsem metabolismus, mitochondrie, neurovědy, buněčnou biologii – cokoli, abych pochopila, co mě tak ničí. Chtěl jsem najít příčinu a vyléčit problém u zdroje, ne ho jen přehlušit léky. Tuto cestu nedoporučuji. Pomoc je dostupná. Čekal jsem příliš dlouho, než jsem ji vyhledal. Musela jsem se naučit přestat se honit za vlastním kalendářem, přestat se všem líbit a přestat hrát roli, kterou muselo okolí přijmout – i když to bylo na mou vlastní škodu.
Na začátku 20. století spali lidé v průměru 11 hodin denně. Pak přišla industrializace a spánek se zkrátil. Ničí digitální svět naši schopnost spánku?
Největšími nepřáteli spánku jsou stres a přetížení. Nároky se zvyšují. Chybí pravidelnost, dny volna. Sociální média jsou peklo, zejména pro mladé lidi. To vše vede k tomu, že stále více lidí má problémy se spánkem. Žijeme v naprostém odtržení od přírody a ignorujeme cirkadiánní rytmus. Rozsvěcujeme světla, zapínáme počítače a pracujeme dál. K tomu se přidává situace ve světě – budoucnost, bezpečnost, existence. Lidé žijí v neustálé úzkosti.
Vědci se shodují: spánek prodlužuje život. Jak naučit spát někoho, kdo nemůže spát?
Spánkovou terapií se nezabývám, ale vím, že se s tím dá hodně dělat. Vše začíná u nás samotných. Kdo hledá pomoc, ten ji najde. Ingo, můj partner v podcastu a skutečný spánkový guru, usíná při televizních dokumentech. Neuznává tabu. Televize v ložnici? Pro někoho je to problém, pro jiného únik. Každý si musí najít svou vlastní metodu. Lepší je tento způsob, než se nutit do dodržování pevných pravidel a pak ležet v posteli beze spánku. Spánek je velmi individuální záležitost.
Já můžu spát pořád. Tedy kromě doby po osmé hodině večerní.
To znamená, že jsi sova. Ingo měl jednou pacienta, který spal 12 hodin každou noc. Přes den o čtyři víc. A přesto byla chronicky unavená, až do té míry, že neustále usínala v práci a vynechávala další a další příspěvky. Léky nepomáhaly. Nakonec, když jí bylo sotva dvacet, byla předčasně invalidizována.
Pak mi dovolte, abych vás požádala o několik tipů na spánek!
Já sama jsem se například naučila vědomě ukončovat den. Kolem 19. hodiny začínám „parkovat“ svůj den v garáži – to znamená, že vše odborné zůstává na další den a večer patří mně. A teď super tip: nemá smysl jít spát, když se vám nechce spát, ale nesmíte si nechat ujít ani okamžik únavy! Problém je v tom, že mnoho lidí se teprve potom začne připravovat na spaní – čistit si zuby, odstraňovat make-up, sprchovat se – a to zabere čas. A když se konečně dostanou do postele, ospalost je přejde! Také nesnáším smývání make-upu. Jako herec se líčím pořád, ale než usínat na gauči, je lepší se na noc připravit, dokud jsme ještě vzhůru. Když nás pak náhle přepadne ospalost, můžeme rovnou padnout do postele a usnout během tří vteřin. To je dobrý začátek.
„Noc není jen na spaní,“ zpíval Gustav Grundgens. Žádné telefony, tlumená světla, svět zatajuje dech – kreativita se často rodí v noci.
Nevím, jestli si to romanticky představuji. Slavní spisovatelé, které znám, pracují přes den velmi disciplinovaně. A přesto noční hodiny mohou člověku poskytnout úžasnou inspiraci. Pro mě byla noc vždycky elektrizující – ta blikající světla, ta atmosféra. Noc působí jako lupa – na všechno. Na touhy, obavy, představivost. Malé obavy mohou přerůst v monstra. A ráno zjistíte, že to byla jen iluze.
Stává se vám, že se probudíte a přemýšlíte, kde vlastně jste?
Ano, už se to stalo. Při své profesi musím často přespávat v hotelech. Pokud přijdu do pokoje a mám pocit, že postel není v pořádku, přesunu ji. Raději spím s hlavou otočenou na sever a nohama na jih než na východ a západ. Pro mé senzory je to přirozenější.
Opakují se vám sny?
Když jsem byl mladší, často se mi zdálo, že padá letadlo. Nebo že na mě někdo střílí. Opravdu jsem cítil, jak mě kulky probodávají, ale nikdy jsem nezemřel. Člověku se nikdy nezdá o vlastní smrti až do konce.
Co vaše podvědomí takto zpracovává?
Bohužel o tom nemám žádný laboratorní důkaz. Kdo ví? Kdo vlastně jsem ve svých snech?
Jaké téma dominuje vašim domácím debatám před spaním?
Moje žena si v posteli stále ráda čte. Já jsem naopak velkým příznivcem zavázaných očí! Také nemám problém spát se špunty v uších. A když už jsme na začátku zmínili chrápání: jde o sval v krku, který udržuje dýchací cesty otevřené. S věkem ochabuje. Zřejmě brzy bude existovat sprej, který ho udrží v tonusu. Na všechno existuje dobré řešení.
